A já pořád píšu a píšu... až mě bolí ruka...

5. září 2009 v 9:13 | Ivík |  Tvořící
Včera jsem opět psala. Pokročila jsem o dobrou stránku a něco k tomu.

Musím říct, že mě se školou opět chytla má spisovatelská vášeň. A obávám se, že tentokrát tak silně, jak ještě nikdy. Před spaním vždycky přemýšlím o ději, o náhlých zvratech... Huh, a když mě něco napadne, tak jsem líná to napsat a řeknu si: "Jó, to si budu pamatovat."
A ráno? No samozřejmě, že si pamatuju velký kulový!
Ale to není důvod k zoufání. Vůbec ne!
A proč ne?
Protože zde máte exkluzivní útržek, který stejně ještě projde rekonstrukcí, či úplným přepisem (však se znám!), tak ENJOY!

Je to někde z prostředku děje, ano, já knížky píšu z prostředku, kdyby jste to nevěděli... NE, to byl jen takovej nápad, kterej jsem si MIMOŘÁDNĚ napsala!
P.S.: Opravdu nevím v jakým jsem byla stavu, když jsem toho nebožáka chlapce pojmenovala Agnes (pro ty, co netuší je to ženské jméno!). Ale děsně se mi to líbí, takže to tak asi zůstane.
A omlouvám se za případné chyby. S tím je u mě nutné počítat. Jsem totiž rychlo pisec. Píšu a nehledím na i/y a na čárky. Vím, že by můj učitel češtiny z toho dostal psotník. ;D
Nápad na tuto povídku pochází z roku 2006, kdy v mé palici vznikly nápady na osud těchto lidí. A svědkem je mi moje kamarádka od školky Hanka. ;)

↓↓↓
Nemohl jsem se na ty příšerně nagelovaný puberťáky dívat. Ten zpěvák se svíjel v křečích, že jsem se bál, že je v posledním tažení. Kytarista ze sebe dělal strašnýho drsňáka, z toho se mi dělalo jen zle, bubeníkovi padaly paličky z rukou… "Zoufalé," řekl jsem, víc z toho ze mě nedostali.
A stejně tenhle den byl celej na nic. Podařilo se mi dostat domů až kolem desáté. Cítil jsem se zničeně, jako by ze mě někdo vyždímal i tu poslední kapičku touhy existovat. Pokusil jsem se zavolat Ericovi, potřeboval jsem slyšet známej hlas, ale ten to nebral. Zkoušel jsem ještě Matta, ale ten měl pro jistotu vypnutej mobil. Všichni si nějak zvykli, že volám vždycky večer nebo pozdě v noci, kdy nechcou být rušeni tím ignorantem (mnou), tak si jednoduše vypnou mobil, a kašlou na mě.
Zbývalo snad jediné východisko. Neměl jsem tu odvahu to číslo vytočit, ale zjistil jsem, že to je poslední možnost.
"Nicku, co je? Proč voláš tak pozdě?"
"Manuelli, já se děsně omlouvám, že tě budím…"
"Ne, nebudíš mě…"
"Já už to nezvládám," řekl jsem potichu, jako bych to nechtěl přiznat. Manuell dlouho mlčel. Asi přemýšlel, jestli mě seřve, nebo mě začne utěšovat. Vím, že muselo to být pro něj hrozný dilema.
"Hele, už jsme o tom přece mluvili. Pokud ty sám nechceš dělat nic pro svůj život, tak z tebe bude zase troska a já už ti odmítám pomáhat dál, protože bych viděl, že to bude zbytečná práce. Pokud ti bude pomáhat někdo jinej, tak prosím, ale se mnou už nepočítej, takže se okamžitě uklidni, najdi si noviny, lušti tam třeba křížovku, ale hlavně nedělej nic, co by sis nejdřív nepromyslel, jo?!"
Po tomhle jsem zase dlouho mlčel já. "Manuelli, já jsem tu děsně sám. To bude ten problém. Ty čtyři bílý zdi mě mezi sebou mačkají, je tu děsný ticho… Myslíš, že bych se za tebou mohl přestěhovat?"
Tentokrát Manuell nemlčel, ale zařval, div mi neupadlo ucho: "COŽE?"
"Jen mě to tak napadlo…" pokusil jsem se o trochu nevinnosti. Zřejmě jsem Manuella nezastihl v dobré náladě. Zjistil jsem to dost pozdě.
"Jo, jasně. Takhle to na mě vybafnout do telefonu… Co tě to napadá?!"
"No, já tady můžu bydlet dál, ale…"
"Do háje, ty vždycky víš, jak člověka potěšit. No tak jo! Nastěhuj se ke mně. Aspoň tu budeme tři."
"Moment, Manuelli, co to meleš? Tři?"
"No, kdybys to náhodou nevěděl, tak se vrátil můj mladší bratr. Věř mi, on nebude překážet moc dlouho. Doufám totiž, že si najde něco svýho. Slovo stěhování díky němu prakticky nesnáším."
Už jsem začínal chápat. Manuell vždycky nadevše miloval samotu, ale teď to vypadá, jako by ho o ni všichni chtěli připravit tím, že se nastěhují k němu do domu. Chvíli jsem se zastyděl za to, že se tam deru taky, ale pak mě všechno hryzání svědomí opustilo, neboť jsem věděl, že nikde jinde bych nepochodil tak dobře, jako právě u něj. Pochybuju, že by si mě k sobě nastěhoval Eric, když mě jeho žena nesnáší a Matt, kterej svůj dům, jak známo, celej považoval za obrovskou ložnici, a taky se k němu tak choval. A pak mě nenapadal nikdo, u koho bych se cítil jako doma.
"Takže můžu přijít? Ještě dneska?"
"Dobře, tak přijď," z jeho hlasu jsem cítil nějaký podtón, který jsem si spojil s tím, že sám sebe zkouší přemluvit, že je vlastně fajn mít v baráku debila, jako jsem já.
Radostí bych skákal do vzduchu, kdybych měl ještě sílu. Naházel jsem těch všechny věci do kufrů a odnosil do auta.
Ani jsem se nepřipoutal, rychle otočil klíčkem v zapalování a dupl na plyn. Nevěnoval jsem se řízení tak, jak bych asi měl. Můj stříbrňák projel celým blokem za pět minut, na roku jsem nedal přednost v jízdě a taktak jsem se vyhnul nějakému autu, jehož řidič rychle strhl volant a dupnul na brzdu. Kdyby to neudělal, měl bych ho na svědomí. Konečně jsem uviděl světla Dongodyevovic vily. Zaparkoval jsem vedle Manuellova auta, neobtěžoval jsem se s kufry a šel ke dveřím. U zadního vchodu bylo překvapivě odemčeno.
"Už jsem tě čekal," ozvalo se z obývánku.
"Jo, to je od tebe hezký," konstatoval jsem.
"Pokud chceš večeři, ohřej si to, co zbylo. Koupelna je ve druhém patře, tvůj pokoj hned vedle. A Nicku," Manuell se objevil a opřel o futro, "myslím, že ti nemusím připomínat, že jsem háklivej na bordel."
Poprvé jsem se pořádně zasmál. "No, nevím, ale pokusím se uklízet."
Pak se ozvalo prásknutí dveřmi. Manuell protočil oči v sloup a zmizel mi z dohledu někde v obýváku.
"Milý bratříčku," ozvalo se z chodby, "musím ti bohužel oznámit, že práci mi tu opravdu nikdo nedá." ze souvislostí jsem pochopil, že jde o Manuellova mladšího bratra, o kterém mluvil v našem nedávném telefonátu. Čekal jsem tedy pohublého, černookého a černovlasého, vysokého mladíka. Ale zmýlil jsem se.
Do síně vkročil kluk s vypracovanou postavou, světle hnědými nakrátko ostříhanými vlasy a s velkým úsměvem. Zůstali jsme na sebe zírat jako dva tupci. Navzájem jsme se prohlíželi. On asi nevěděl, co jsem zač.
"To je Nick," křikl Manuell, aby jej bylo na chodbu slyšet, "chvilinku tu s námi bude bydlet."
Agnes nad odpovědí dlouho nepřemýšlel a vyhrkl: "Konečně nějaká dobrá zpráva!"
Domníval jsem se, že mu Manuell o mě někdy vyprávěl. Skoro jsem viděl i tu zářící žárovičku nad jeho hlavou.
© Ivík (2009)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Haló?! Kdo tam?!

No, přece JÁ!

Komentáře

1 Mikyna xD *in love* Mikyna xD *in love* | Web | 5. září 2009 v 10:44 | Reagovat

mmmh.. to bude zajímavý :D.. :)

2 Sense Sense | Web | 18. září 2009 v 19:55 | Reagovat

Ty jo, máš moc hezkej styl psaní. Tak příjemně se to čte. Teda až na ty ujetý jména :o) Vážně pěkný!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama